Nikdy nevynechala návštěvu církve, ale dovézt ji do sboru vyžadovalo pevné nervy. Nejprve k autu přivezli její kolečkové křeslo. Potom bylo potřeba, aby jí někdo pomohl z vozíčku a opatrně ji posadil do auta. Její zkřivená a všelijak pokroucená páteř znemožňovala, aby se v potřebném úhlu sehnula. Při dosednutí na sedadlo cítila krutou bolest. Dále musely být do auta umístěny její nohy. Její kyčle byly trvale dislokované z kloubních jamek, takže při nastupování do auta často vykřikovala bolestí.

Manžel ji prosil, aby zůstala doma. Podobně na ni naléhali i její přátelé, kteří ji někdy vozili do církve. Z očí jí tekly slzy bolesti, ale zůstávala neoblomná. Nenechá se připravit o příležitost být v Božím domě. „Jen dovezte chudáka Quasimoda do církve,” říkávala Jean Neilová s jiskrou v očích. Musela však přitom zatínat zuby.

Při každém shromáždění vydržela Jean sedět na svém vysokém polštáři jen několik minut. Když její bolest začala být nesnesitelná, zvedla se z polštářů a belhala se ke zdi. Opřela se o stěnu, aby ulevila prudké bolesti mezi spodní částí zad a kyčlemi. Za pomoci svých berlí tak vydržela téměř hodinu. Všichni lidé ve shromáždění si byli vědomi, že Jean Neilová má hrozné bolesti.

Mnoho lidí se proto modlilo za její uzdravení. Modlil se pastor, mládež, i skupinka pro ženy. Při každé společné modlitbě ve shromáždění prosili o Jeanino uzdravení. Její přátelé se často ptali: „Je snad v našich modlitbách nějaká chyba? Proč Bůh neuzdraví svou služebnici, která je tak věrná?” Jean nikdy neztratila naději, ale její víra během těch let procházela mnoha vzestupy i pády.

Jejím hlavním problémem byla špatná záda. To Jean věděla od dětství. Ale nikdy se nepřestala prát se životem. Měla sportovního ducha, ráda vymýšlela různé legrácky a nezbednosti, byla známý vtipálek. Vždycky ji lákalo pokoušet se o nemožné.

Přátelé, kteří ji dobře znali, oceňovali její kuráž. Věděli, že byla patnáct let vychovávána v domově pro dívky v Jersey, který byl domem hrůzy. Dostávala výprask pálivými kopřivami za to, když jako malá počůrala postel. Když na své pečovatele promluvila aniž by na ní byla řada, musela jít za trest do vany s ledově studenou vodou. Dostávala k jídlu vodu a okoralý chléb. Za své vtipné poznámky se musela před ostatními dívkami svléknout do naha a byla bita. Ale ani pod hrozbou trestu se svými vtipy a poznámkami nepřestala. Nikdy neztratila schopnost pohotově odpovídat. Vyvinula se u ní silná vzdorující vůle uspět navzdory všem okolnostem. Byl to její dar.

Jean se provdala za Johna Neila a usadili se v Rugby v Anglii. Jean se stala křesťankou, ale John ne. Dařilo se jim dobře, dokud Jean ošklivě neupadla. Poškodila si kostrč a to urychlilo zhoršování její páteře. Následovala série operací. Některé z těchto operací měly špatné výsledky a Jean se po nich uvolnilo několik plotének. Po poslední operaci byla na šest měsíců upoutána do sádrového obvazu.

Když jí sádru sundali, řekli jí, že už nikdy nebude moci chodit. Její srdce a plíce byly oslabeny neustálou bolestí, ale mělo na ně špatný vliv i braní mnoha léků proti bolesti. Musela užívat speciálně připravené léky, aby její srdce fungovalo. Také začala být závislá na inhalátorech, které jí dodávaly kyslík. Jeden přední britský chirurg jí nabízel riskantní operaci, při které by se pokusili její páteř zrenovovat, ale při které byla šance na přežití 50:50. Každý den svého života Jean porovnávala svou bolest se zoufalým rizikem této rozhodující operace.

Přitom nepřestávala chodit do církve. Navzdory svému stavu byla aktivní vedoucí mládeže. Měla srdce pro mladé lidi a věnovala se jim. Vážili si jí za to a její příklad je velmi motivoval, když si uvědomovali, kolik toho musí vytrpět, aby byla s nimi.

Potom se stalo něco, co navždy změnilo její život. Ve shromáždění přišel k Jean tříletý chlapeček a poprosil, jestli by se za ni mohl modlit. Vzala jeho ruce do svých a on se modlil jednoduchou dětskou modlitbu. Poprosil Boha o její uzdravení. Hluboko v Jeanině duši se vzedmula vlna očekávání a naděje.

Tu noc měla dva živé sny. V prvním snu se podrobila operaci páteře a zemřela na operačním stole. Viděla, jak lékař oznámil jejímu manželovi, že její srdce bylo příliš slabé na to, aby operaci vydrželo. Celá vyděšená se probudila. O významu tohoto snu nemohlo být pochyb – pokud by se rozhodla jít na operaci, čekala by ji smrt. Ptala se: je možné, že tento sen vychází z mých vlastních obav? Potom znovu usnula.

Tentokrát se jí zdál jiný sen. Byla v rozlehlé místnosti se dvanácti dalšími lidmi na vozíčku. Slyšela mužský hlas, jak něco říká. Byl to zvláštní osobitý hlas s cizím přízvukem. Viděla, jak ten muž přichází k vozíčkářům. Přišel k prvnímu z nich a modlil se za nějakou ženu. Nařídil jí, aby se postavila. Ona se postavila, ale potom si zase s rozhořčeným výrazem sedla zpět na vozíček. Potom ten muž přišel k Jean. Modlil se za ni a ona vstala z vozíčku, rozběhla se, byla úplně uzdravena.

Následující den šla Jean za svým pastorem. Byla vylekaná. Řekla mu, že se bojí, že přichází konec jejího života. Pastor jí poradil, aby se nesoustředila na ten první sen, ale na ten druhý. Řekl, že možná má na dosah ruky úplně jiný život - život ve zdraví a plnosti. Na ní je volba, kterému snu bude věřit. Snu o smrti, nebo snu o životě?

Jean odmítla svůj strach a vybrala si život. Začala o svém druhém snu vyprávět přátelům a rodině. Dokázala nejenom popsat fyzický vzhled muže, který se za ni modlil, ale i samotný zvuk jeho hlasu, a také místnost, kde se to odehrálo. Začala se těšit na to, jak se tento sen uskuteční, ať už bude tímto Božím služebníkem kdokoli.

O dva týdny později se konal sjezd mládeže v Národním výstavním středisku v Birminghamu v Anglii. Samozřejmě se zúčastnila i malá skupinka mládeže z Rugby. Jean Neilová plánovala jet s nimi. Slyšela, že mluvit bude Reinhard Bonnke. Jeho pověst evangelisty provázelo mnoho svědectví o zázračných uzdraveních. Tento příběh se odehrál v roce 1988.

Jean požádala svého manžela Johna, aby pro ni připravil speciální sanitku, ve které by mohla jet. Pracoval ve firmě dodávající sanitky, takže to pro něho bylo možné. Řekla svým přátelům, že věří, že se její stav začne zlepšovat, když se za ni Reinhard Bonnke pomodlí. V té době nedokázala jistě říct, jestli jsem tím mužem, kterého viděla ve snu. Její víra v uzdravení nebyla ještě úplná.

Přijel jsem do Birminghamu a ubytoval se v domě mého přítele. To ráno, kdy se mělo konat shromáždění, jsem cítil silnou potřebu se modlit. Když jsem se modlil, prožil jsem přítomnost Ducha svatého neobvyklým způsobem. Začal jsem se ptát: „Pane, co chceš dnes dělat? Jaký zázrak chceš vykonat na tomto shromáždění? ”

Do výstavní haly, kde se mělo konat shromáždění, jsem vešel dveřmi vedoucími k podiu. Řekli mi, že mám projít tlustým závěsem, kterým se dostanu na jeviště. Když jsem procházel na jeviště, stál tam mladý muž o berlích. Neviděl jsem ho včas a jak jsem rozhrnoval závěs, odhodil jsem ho. Upadl rovnou na záda. Organizátoři se o něj rychle postarali a mne vystrčili na podium. Později během shromáždění mi bylo řečeno, že jsem toho muže nesrazil já, ale že padl pod mocí Boží. Vstal a už nepotřeboval berle.

Byla to veliká místnost. Bylo zde téměř 12 000 účastníků - mládež i jejich dospělí vedoucí. Posadil jsem se na židli a čekal, až dostanu slovo. Přitom jsem se díval na zástup a pokračoval v hlubokém rozhovoru s Pánem: „Pane, co tady chceš dnes večer dělat?”

Když můj pohled padl na vozíčkáře, Pán vedl moji pozornost k paní, která seděla po levé straně. Slyšel jsem, že mi Duch říká: „Ta žena na vozíčku bude dnes uzdravena.”

Jean mne pozorovala ze svého vozíčku. Myslela si, že opravdu silně připomínám toho muže z jejího snu. Dívala se kolem sebe a viděla v hale další lidi na vozíčku. Nepočítala je, ale bylo jich tam asi dvanáct. Když jsem začal kázat, Jean poznala, že je to hlas, který slyšela ve snu. Tón a přízvuk byly stejné. Začala očekávat, že se něco velkého stane.

Byl jsem plný ohně Ducha svatého. Kázal jsem těmto mladým lidem o spasení. Na výzvu reagovalo téměř 1500 z nich. Byl jsem nadšený. Byl to slavný den. Náhle ke mně na podium přišel pořadatel shromáždění a řekl: „Reinharde, tuto halu máme pronajatou jen do šesti hodin. Budeme muset končit..”

Podíval jsem se na hodinky a viděl jsem, že do skončení shromáždění zbývá jen patnáct minut. To mne zaskočilo. Ach ne, pomyslel jsem si, ještě jsem se nemodlil za nemocné.

Bez meškání jsem si pospíšil s podia dolů k prvnímu vozíčku, který jsem před sebou viděl. Seděla v něm žena. Řekl jsem: „Chci se za Vás modlit.”

Vložil jsem na ni ruce. Cítil jsem v rukou moc Ducha jako elektřinu. Modlil jsem se a potom jsem řekl: „Ve jménu Ježíše vstaňte.”

Postavila se, ale byla velmi roztřesená. Na její tváři byl výraz rozhořčení, jako bych neměl žádné právo takovou věc s ní dělat. Zase se posadila. Věděl jsem, že nebyla uzdravena. Ach ne, pomyslel jsem si, to není ta žena, kterou mi Bůh ukázal.

V tu chvíli měl někdo v místnosti spuštěnou videokameru. Kamera natočila to, co následovalo, a tento záznam byl později řadu let promítán na mnoha shromážděních.

Změnil jsem směr. Vzpomněl jsem si, že ta žena, kterou mi Bůh ukázal, seděla víc vlevo. Vyskočil jsem a podíval jsem se doleva, až jsem ji uviděl. Potom jsem utíkal celou přes celou tu halu a kamera mne sledovala. Běžel jsem využít poslední drahocenné minuty, abych se k ní dostal, než budeme muset skončit.

Na vozíčku tam seděla Jean Neilová. Za ní stál její manžel John a pevně svíral držadla vozíčku. Nikdy předtím jsem je neviděl. Nevěděl jsem nic o tom, jaká byla jejich situace a co je sem přivedlo. Pohlédl jsem na Johna a on se na mne podíval pohledem ledovým jako kámen. Poklekl jsem před Jean a řekl jsem: „Přišel jsem se za Vás modlit. Dnes budete uzdravena.”

Nikdy nezapomenu její odpověď: „Já vím, já vím, já to vím!”, křičela.

Jean věděla, že se její druhý sen naplňuje přímo před jejíma očima. Probudila se v ní nová víra.

Řekl jsem: „Dobře, budu se za Vás modlit a Vy se postavíte.”

John řekl: „Jak to myslíte, že se postaví? Moje žena nemá v pořádku kyčle. Má dislokované kyčle.”

Řekl jsem: „Vím jenom to, že pro Boha je možné cokoli. Budu se za Vás modlit a Vy se postavíte.”

Vložil jsem na ni ruce a modlil jsem se. Potom jsem jí nařídil, aby se postavila. Pomalu, s velkým úsilím, se zvedla, a potom náhle prudce upadla na zem před sebou. Pomyslel jsem si, ach ne, Pane, co jsem to udělal?

Ale potom jsem si uvědomil, že nespadla zpátky do vozíčku, ale dopředu. Alespoň to bylo tím správným směrem. Potom jsem náhle věděl, že neupadla proto, že by ji její kyčle nedokázaly unést, ale že padla pod mocí Boží. Porazil ji Duch, stejně jako se to stalo s tím mladým mužem o berlích, když jsem vcházel na podium.

Rychle jsem se k ní sklonil. „Ježíš Vás uzdravuje,” řekl jsem.

„Já vím, já to vím,” odpověděla. Potom se na mne podívala a řekla: „Cítím se jako pod narkózou.”

„Právě Vás operuje pan doktor Ježíš,” zvolal jsem.

Jean říká, že v té chvíli cítila, jak se v jejím těle odehrávají veliké, neuvěřitelné věci. Cítila, jako by jako by její tělo někdo natahoval na skřipec. Její kyčle zapadly do kloubních jamek. Jedna z jejích nohou byla o dva palce kratší. Vyrostla do stejné délky jako ta druhá. Potom se jí zdálo, jako by do její páteře po celé délce pronikl horký ocelový drát. Její kosti, tkáně a svaly postižené artrózou, se začaly natahovat a pulzovat novým životem.

Řekl jsem jí: „Ve jménu Ježíše, vstaňte.”

Podíval jsem se na Johna. Myslel jsem, že mi dá pěstí. Řekl: „Co když spadne?”

Odpověděl jsem: „Jsem tady. Proto jsem tady. A teď, vstaňte.”

Jean se pomalu začala sbírat z podlahy. Postavila se na nohy.

„A teď, ve jménu Ježíše, začněte chodit.”

Videokamera všechno natáčela. Všude kolem nás stáli na židlích lidé. Byli jsme obklopeni přihlížejícími. Jean měla na hlavě červenou čepici, baret. Každý v místnosti viděl, jak její baret náhle vyletěl nahoru a potom jak ta žena zmizela.

Jean Neilová běhala kolem místnosti se zdviženýma rukama, chválila Boha a plakala radostí. Její druhý sen se právě naplnil. Ne smrt, ale zcela nový život.

Říká, že její nohy nebyly ani trochu roztřesené. Cítila v nich neuvěřitelnou moc a sílu. Stál jsem a volal do mikrofonu: „Kde je ta paní? Kde je ta žena?”

A lidé mi odpovídali: „Je tamhle, tamhle je, tady je.” A pokaždé ukazovali na jiné místo.

Ještě stále jsem se díval, kde by mohla být, když se najednou objevila přímo přede mnou. Oběhla celou halu.

Byl to zmatek. Křik. Chválení Boha. Tolik slz radosti. Požádal jsem Jean, jestli by mohla přijít na podium, aby se všichni dozvěděli, co se právě stalo. Otočila se a vydala se po schodech na podium. Schody byly poměrně příkré. Bylo to svědectví samo o sobě. Byla úplně uzdravená. Za ní šel John, v šoku s sebou vezl její vozík. Za nimi jsem šel já.

Na podiu Jean tancovala a poskakovala s rukama zdviženýma do vzduchu jako boxer, který právě vyhrál titul v těžké váze. Všichni se radovali. Jean někomu mávala. Když jsem se zeptal, komu mává, řekla že svému pastorovi a přátelům z církve v Rugby. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl o rozsahu její nemoci. Je dobře, že jsem to nevěděl předem. Mohlo by to ovlivnit moje myšlenky a moji víru modlit se za ni. Nevím. Bůh to ví, a Bůh je dobrý.

„Předveďte nám co se stalo,” řekl jsem.

„Co máte na mysli?” odpověděla mi Jean se svým typickým humorem.

„Udělejte něco, co jste předtím nemohla dělat,” vysvětlil jsem.

„Hmm,” řekla, jako by nechápala, co mám na mysli.

Potom se začala předklánět a dotýkat prstů na nohou, dělat dřepy, běhat na místě. Předváděla tam celou rozcvičku. Lidé ji povzbuzovali, tleskali a chválili Boha, až nakonec si někdo vzpomněl, že shromáždění už mělo dávno skončit.

Nevím, kdo zaplatil účet za to, že se shromáždění protáhlo. Byl jsem jen pozvaný řečník a potřeboval jsem se vrátit do Německa. Musel jsem se rozloučit.

Až po návratu domů jsem se dozvěděl, jaký dopad mělo to, co se stalo. Začal zvonit telefon. Po celém světě se lidé dozvídali o tomto zázraku. Něco už vím o lidské povaze a setkal jsem se i s tím, že lidé někdy sedí na vozíčku, i když nejsou tělesně postižení. V případě Jean Neilové však mnoho lidí, kteří ji znali, dosvědčovalo, že to byl skutečně mocný zázrak. Brzo její uzdravení potvrdili i lékaři. Jejího příběhu byla plná média. Toto uzdravení vytrhlo mnohé lidi v církvi z jejich lhostejnosti vůči Boží moci k uzdravování.

Když jsem odjel z města, Jean Neilová začala úplně nový život. Přijela do Rugby a utíkala po schodech domů. Její dcera seděla s přítelem v obývacím pokoji. Když slyšela na schodech dupání, myslela si, že je to zloděj.

„Běž se tam podívat,” poprosila přítele.

Přítel se trochu bál. „Třeba je to Tvoje matka,” navrhnul s nadějí v hlase.

„Moje matka je nemohoucí stařena,” odpověděla dcera. „Nemůže jen tak vyběhnout po schodech.”

Jean, která právě otevřela dveře, to zaslechla. Poprvé v životě si uvědomila, jak se na ni dívá její rodina. Nebyl to jen sladkobolný vtip, že si říkala Quasimodo. Pro její blízké to byla drsná realita.

Vešla do místnosti, kde seděla její dcera. „Když Tě Ježíš uzdraví, můžeš klidně vyběhnout po schodech,” řekla.

„Mami!” Její dceři začaly téct slzy. Jean jí ještě jednou předvedla, jak dokáže vyběhnout po schodech nahoru a dolů. Objaly se a plakaly a plakaly.

Nakonec přijel John a zaparkoval sanitku. Vyšel k nim nahoru po schodech a s sebou nesl vozíček.

Jean vypráví, že když se následující ráno probudila, byla ochromena náhlým strachem a nemohla se hýbat. „Johne,” řekla třesoucím se hlasem.

„Ano, miláčku. Co se děje?”

Chvíli nedokázala promluvit. „Byl to jenom sen, Johne? Zdál se mi další sen?”

„Ne, lásko, to nebyl sen. Opravdu se to stalo. Byl jsem tam.”

Vyskočila z postele a začala tancovat po místnosti. „Udělám snídani. Umyju nádobí. Uklidím dům. Dojdu nakoupit.” S tím odešla a nechala Johna ještě napůl spícího v posteli.

Byla neděle, den, kdy chodili do církve. Po snídani si Jean vzala kabát a zamířila ke dveřím. Dnes ji nikdo nebude muset vozit do sboru. Půjde pěšky.

Pospíchala přes zápraží a přešla ulici. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Už nepotřebovala dodávat kyslík inhalátorem, nepotřebovala žádné léky. Její srdce zpívalo a přetékalo vděčností.

Náhle za sebou zaslechla rachocení. Zastavila a otočila se. Uviděla Johna, jak za ní pospíchá s vozíčkem.

„Johne, co to děláš?”

Zarazil se. „A co když upadneš?” Stál tam s bezradným výrazem v obličeji. Byl dál jejím ochráncem a pořád ještě úplně nevěřil tomu, že byla uzdravena, i když to viděl na vlastní oči.

„Vrať ten vozíček domů, Johne. Nedělej mi ostudu. Už nikdy se na něj neposadím.”

John dovezl vozíček domů. A ona už skutečně nikdy potom na vozíčku neseděla. Ani když o ní v televizi chtěli natočit dokument a nabízeli jí 1000 Ł za to, že ji na vozíčku jenom vyfotí, odmítla to.

Její příběh byl v Evropě senzací. O několik měsíců později jeden evangelista Jean požádal, aby vyprávěla své svědectví na jednom z jeho shromáždění v Anglii. Bylo tam i mnoho nemocných lidí. Když dovyprávěla svůj příběh, posadila se. Evangelista se jí zeptal, proč si sedá.

„Už jsem skončila,” řekla.

„Ne,” odpověděl, „Ty jsi vůbec ještě nezačala, Jean. Postav se. Teď se budeš modlit za nemocné.”

„Ale já jsem se za nemocné ještě nikdy nemodlila. Prosím, nenuťte mne k tomu.”

Evangelista vyzval nemocné, aby přišli dopředu. Řekl, že Jean Neilová se za ně teď bude modlit. Byli povzbuzeni jejím příběhem. Přišli dopředu, protože se v nich probudila nová víra.

Jean se na podiu radila s evangelistou. „Prosím, vy se modlete jako první a já Vás budu pozorovat. Budu Vás pozorovat a tak se to naučím.”

„Modlitba za nemocné je pomazání,” odpověděl jí. „Na to není potřeba žádné učení. Teď jdi a modli se za lidi. Bůh Ti ukáže velké věci, Jean.”

Jean se otočila a šla k prvnímu člověku v řadě. Zjistila, že se dívá na horní polovinu jeho nohou. Jean je spíše menšího vzrůstu. Zaklonila hlavu, aby na něho dohlédla, a řekla: „Kolik měříte?”

Slyšela jeho hlas jako z oblaků: „Sedm stop (= 213 cm).”

Nahlas se zasmála. Potom se otočila a vrátila se k evangelistovi. „Řekl jste, že Bůh mi ukáže velké věci. Má smysl pro humor, že? Podívejte se na toho člověka.”

Evangelista se právě modlil za jiné, a příliš humorné se mu to nezdálo. „Zeptej se ho, jaký má problém, potom na něho vlož ruce a modli se.”

Jean byla obyčejná žena v domácnosti, která byla teprve před několika týdny uzdravena. Neměla žádnou představu o tom, co bude znamenat, když se stane zástupcem Všemohoucího. Nebyla si ještě ani jistá, že se jím chce stát. Ale zdálo se, že tady je to na místě.

Vrátila se k tomu dvoumetrovému muži a vzhlédla k němu. „Jaký máte problém?”

„Mám nepohyblivá ramena,” řekl. „V pondělí mám jít na operaci, aby mi zkusili alespoň částečně vrátit pohyblivost.”

Jean pokývala hlavou. Potom přemýšlela, co má dělat. V náhlé inspiraci došla k přední řadě a vzala tam prázdnou židli. Přinesla ji a postavila ji před toho mladého muže. Potom se na ni chystala vylézt.

Evangelista ji zahlédl a spráskl ruce. Spěchal k ní. „Co to prosím Tě děláš?”

„Má nepohyblivá ramena. Nedosáhnu na ně.”

„Na jeho ramena bys nedosáhla, ani kdyby ses postavila na opěradlo té židle. Slez prosím tě dolů. Nemusíš vložit ruce na jeho ramena, aby ses za něj mohla modlit. Stačí když ho vezmeš za ruce a budeš se modlit.”

„Uf,” odpověděla Jean.

Slezla ze židle a dala ji stranou. Zhluboka se nadechla, vzala toho mladého muže za ruce a modlila se jednoduchou modlitbu za uzdravení. Náhle celá ta dvoumetrová postava mladého muže padla dozadu jako vysoký strom – prásk! Nebyl tam nikdo, kdo by jeho pád zachytil.

Jean se zděsila. Chápala, co by takový pád mohl znamenat. Ten muž mohl mít otřes mozku, mohl si poranit páteř, nebo ještě něco horšího.

Utíkala zase k evangelistovi: „Spadl dozadu a hrozně se uhodil o podlahu,” řekla. „Jestliže Bůh uzdravil jeho ramena, bojím se, že mu přitom zlomil páteř. Je to hrůza.”

„To není hrůza. To je Boží moc, která na něj působí. Bude v pořádku,” řekl evangelista a pokračoval ve svých modlitbách.

Jean tomu nevěřila. Spěchala zpátky k ležící postavě mladého muže a sklonila se k jeho hlavě: „Moc se omlouvám. Jste v pořádku? Slyšíte mne?”

Několik okamžiků ten mladý muž nedokázal odpovědět. Zdálo se, že je jen napůl při vědomí. Potom přišel k sobě. Jean mu pomohla na nohy. Postavil se v celé své výšce a začal hýbat rukama, zvedal paže vysoko nad hlavu a zkoušel jednu po druhé dělat věci, které předtím dělat nemohl. Zanedlouho křičel a chválil Boha za své uzdravení.

Na druhé straně místnosti byla jeho žena na vozíčku. Když viděla, jak byl její muž zbaven svého trápení, vyskočila z vozíčku úplně uzdravená. Přiběhla k němu a společně se radovali.

Jean Neilová se na to dívala s očima dokořán. Bůh jí doopravdy ukazoval velké věci.

Ten večer vstoupila Jean do služby, která stále pokračuje. Její manžel John přijal Ježíše jako svého Spasitele. Dnes celá její rodina slouží Pánu. Cestují po světě a vyprávějí o jejím uzdravení. Video, které bylo tehdy natočeno, se promítá v mnoha zemích a povzbuzuje víru nemocných lidí. Při Jeaniných modlitbách za nemocné se odehrávají úžasné zázraky. Káže posluchačům evangelium a tisíce lidí přijímají Ježíše jako svého Spasitele.

Ale při vyprávění Jeanina příběhu nemohu vynechat jednu příhodu, která je velmi důležitá. Jean nikdy neodmítne pozvání vyprávět své svědectví. Zazvoní telefon, Jean ho zvedne, někdo ji požádá o svědectví, ona se podívá do kalendáře, zda má volno, a shromáždění je domluveno. Je to nový způsob jejího života.

Jednoho dne zazvonil telefon a Jean pozvali, aby promluvila v malém sboru v Jersey. Bez rozmýšlení pozvání přijala. Když zavěsila, přepadly ji obavy. Ozvaly se nepříjemné pocity spojené s Jersey, pocity z jejího dětství. Nikdy se do Jersey nechtěla vrátit. Nakonec si však řekla, že tam přece nejede pro své potěšení. Rozhodla se, že se tam tedy vypraví, bude vyprávět o nové Jean Neilové a minulostí se nebude zabývat.

Na konci shromáždění přicházeli jako obvykle lidé dopředu pro modlitby. Když skončily modlitby za nemocné, přišly k Jean dvě starší ženy. Postavily se před ni a jedna z nich řekla: „Jean, myslíš, že bys nám dokázala odpustit?”

„Odpustit vám? A co?” řekla Jean. „Vždyť vás vůbec neznám.”

„Ale ano, znáš,” řekla ta paní. „My jsme Tvoje vychovatelky ze školy.”

Část života Jean Neilové, kterou měla v sobě hluboko pohřbenou, se náhle probudila k životu. Pálivé kopřivy. Mučivě ledová vana. K jídlu chleba a voda. Ponížení před ostatními dívkami. Všechny ty bolavé vzpomínky se draly na povrch.

Bez rozmýšlení, než se stačila zarazit, chytila Jean obě tyto ženy pod krkem, každou jednou rukou. „Jak bych vám mohla odpustit?” řekla chraptivě. Měla takový vztek, že by jim oběma nejraději něco udělala.

V té chvíli k ní jasně a zřetelně promluvil hlas Ducha: „Jestliže Ty jim neodpustíš, Jean, ani já Ti neodpustím.”

Třásla se vztekem a touhou po pomstě, kterou v sobě tak dlouho dusila. „Ale ty jsi nezažil to, co já,” bránila se.

„Vytrpěl jsem toho mnohem víc než Ty.”

Náhle si uvědomila, že je to pravda. Její utrpení se nikdy nemohlo rovnat tomu, co vytrpěl On. Tehdy si Jean Neilová uvědomila, že ve svém srdci nemůže přechovávat touhu po pomstě. Patří Bohu. Nechala pomstu pomstou a ty dvě ženy pustila. „Moc se vám omlouvám,” řekla. „Musím vám odpustit. Chci říct, že vám odpouštím. Doopravdy. Ježíš děla všechno nové.”

Dlouho zadržovaná hradba pocitů se prolomila. Všechny tři se s pláčem objaly a dovolily Ježíši, aby smazal bolest a hanbu minulosti tak, jak to dokáže jen On sám.

Podrobnosti Jeanina příběhu, který jsem vám zde vyprávěl, jsem se dozvídal během dalších let, které uběhly od roku 1988. O jejím snu jsem slyšel až po několika letech. Žasnu nad tím, jak Bůh jednal ve dvou různých životech, aby tento zázrak uskutečnil. Jean ve snu dokonce rozeznala můj přízvuk. Takový detail! Nikdy dřív mne neslyšela. Znala mne pouze z vyprávění.

Tehdy po tom ránu stráveném na modlitbách mi Bůh v Národním výstavním středisku ukázal Jean v davu 12 000 lidí a řekl mi, že ji uzdraví. Myslel jsem si, že ve svém spěchu modlit se za nemocné jsem udělal hroznou chybu, když jsem se modlil za nesprávnou osobu. Ale Bůh si právě to použil.

Pro Jean to byl poslední detail z jejího snu, který jí potvrdil, že se tento sen skutečně naplňuje před jejíma očima. Její uzdravení je už na dosah ruky. V tu chvíli měla velmi silnou víru. Když jsem k ní přišel a řekl jsem: „Ježíš Tě uzdraví,” byla na to doopravdy připravená.

„Já vím, já vím, já to vím,” volala. Stále slyším to nádherné očekávání v jejím hlase.

Jak mocný je Bůh, kterému sloužíme!

Znám lidi, kteří raději nic nedělají, aby něco ve službě Pánu nepokazili. Jejich pýcha je pro ně víc, než Boží srdce. Když jsem se modlil za nesprávnou ženu, právě tento detail Bůh ukázal Jean Neilové v jejím snu. Kdybych neudělal tuto takzvanou chybu, možná by nikdy nebyla povzbuzená ve své víře natolik, aby se tento zázrak mohl uskutečnit.