David Attah vyrostl v v Nigérii v muslimské rodině. Měl středně vysokou postavu, těšil se dobrému zdraví a měl příjemný a citlivý obličej. Nosil brýle na krátkozrakost s tenkými obroučkami, které ještě umocňovaly jeho vzhled laskavého a inteligentního člověka.

Ve svém nitru však po mnoho let trpěl. Byl jedináček a matka mu zemřela, když byl ještě malý. Jeho přísný a chladný otec o něho nikdy nestál. Měl jen málo přátel. Ale chtěl tato svá omezení překonat. Jednoho dne se rozhodl se svou osamělostí skoncovat.

Přestěhoval se do Makurdi, začal studovat na Nigerijské státní univerzitě, kde si jako svou hlavní specializaci vybral sdělovací prostředky, a s několika dalšími studenty si pronajali domek, ve kterém společně bydleli. David se začal usmívat a srdečně zdravit každého, s kým se setkal. Brzy dosáhl svého cíle. Byl obklopen přáteli. Přestal být osamělý.

Uběhly téměř čtyři roky usilovného studia. Jeho dřívější bolest byla dávno zapomenuta a on se radoval ze společenství, které pro něho tolik znamenalo. Když měli jeho přátelé problémy, byl jim vždy nablízku, naslouchal jim a staral se o ně. Když se dostali do finančních těžkostí, sáhl do peněženky a půjčil jim. Ne vždy se mu půjčené peníze vrátily. V některých případech proto svoji půjčku změnil na dar. Davidovi se líbilo zachraňovat lidi z problémů. S takovými vlastnostmi se brzo stal oblíbeným. Studenti, učitelé, dokonce i pomocný personál – každý měl Davida Attaha rád.

Jednou přijel do města evangelista a uspořádal tam shromáždění. David se tam šel podívat se svým kamarádem ze školy Jonahem. Že Bůh existuje, tomu David věřil vždycky. Velkou otázkou ale pro něho bylo: „Jaký Bůh?“ V jeho muslimské rodině ho vedli k tomu, že Alláh je absolutně svrchovaný a že pro každého všechno předem naplánoval. Jediné, co mohl člověk udělat, bylo přijmout svůj osud: „Je to Alláhova vůle.“ Ale Davidovým osudem bylo být osamělý a takový osud on odmítal. Byl připraven přijmout křesťanského Boha, který řekl: „Musíte se znovu narodit.“ Nesmírně se mu líbily křesťanské pojmy jako znovuzrození, nový začátek a druhá šance.

V kázání se mluvilo o Bohu lásky, který zemřel za hříchy světa. Napadlo ho, že nevlídná muslimská víra, jak ji poznal, úplně odpovídá osobnosti jeho pozemského otce: bez lásky, neústupná, bezcitná. Ježíš naproti tomu zjevoval nebeského Otce lásky, který poslal Svého Syna, aby zemřel za svět. Volba se zdála jasná. Na výzvu zvedl ruku, opakoval modlitbu pokání a přijal Krista jako svého Spasitele. Teď je jisté, že jeho život bude už napořád plný přátel a společenství.

Během jediné chvíle se však všechno změnilo. Na křižovatce nedaleko školního areálu ho cestou do školy porazilo rychle jedoucí auto. Na místo přijela policie. Žena, která vůz řídila, byla zadržena a byl u ní prokázán vliv alkoholu. David o ničem z toho nevěděl, protože byl v bezvědomí. Utrpěl vážná poranění hlavy, četné zlomeniny a pravděpodobně u něho došlo i k vnitřnímu krvácení. Odvezla ho sanitka.

Když David znovu otevřel oči, byl v nemocničním pokoji. Slyšel, jak mu nějaký známý hlas říká: „Dva dny jsi o sobě nevěděl.“ Rozmazaným pohledem viděl, že má ruce i nohy v sádře. V hlavě mu hučelo a měl ji omotanou obvazy. Snažil se vzpomenout, co se stalo.

Šel do školy. Najednou každý kolem utíkal před rychle jedoucím autem, ale jemu se někdo postavil do cesty. Vzpomněl si, že se mu zdálo, jako by se ocitl mimo své tělo a pohyboval se v záhadné, tiché prázdnotě. Viděl, jak jeho brýle s tenkými obroučkami vyletěly do vzduchu. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se jeho tělo otřáslo, a potom zaslechl ošklivou ránu, když do něho narazilo auto. Čas se v jeho mysli úplně zpřeházel. Věci, které se podle jeho vzpomínek měly stát nejdříve, se ve skutečnosti staly později, a naopak. Zahlédl záblesk světla a potom se všechno na osmačtyřicet hodin ponořilo do tmy.

Nyní ležel v nemocničním pokoji. Rozeznal u své postele postavu Jonaha. To jeho hlas slyšel, když se probudil. Jonah byl jeho spolubydlící a měli společně dokončit školu. Za několik týdnů mají začít závěrečné zkoušky. David už věděl, že jeho zranění jsou tak vážná, že nebude v pořádku, aby stihnul ukončit školu společně s přáteli. Jeho sen o začátku kariéry v hromadných sdělovacích prostředcích utrpěl velkou ránu. Jak mu mohl Bůh připravit tak zlý osud, právě v době, kdy se to nejméně hodilo? Možná, že Bohem je nakonec přece jenom Alláh.

David zavřel oči. V očních víčkách cítil bolest z každého tepu srdce. Hrudník ho bolel, jako by mu na něj někdo upustil železnou kovadlinu. Dýchání bylo pro něho těžkou námahou a při každém nádechu mu do hrudního koše vystřelovala bodavá bolest. Chtělo se mu spát. Ale řekl si, že se musí probudit ve tři hodiny ráno, aby se mohl modlit. Byla to zvláštní a významná hodina. Z dávných časů svého dětství si vzpomněl na vyznání víry: Podle toho, co nám sdělil Alláhův prostředník, věříme, že se Alláh v poslední třetině noci přibližuje k zemi a ptá se: „Kdo se bude ke mně modlit, abych na jeho prosby odpověděl? Kdo mne požádá, abych mu něco dal?“ Zatímco se David celý potlučený ukládal ke spánku, ještě se v duchu podivil, proč Alláh klade takové otázky ve tři hodiny ráno. A proč nedává žádné odpovědi?

Když se David probudil, slunce už bylo vysoko na obloze. Zmeškal šanci se modlit. Přišla sestřička a kontrolovala, zda je všechno v pořádku. Rozhodl se zeptat se jí na rozsah svých zranění, ale když se snažil něco říct, nedokázal pohnout ústy ani vydat nějaký zvuk. To ho vylekalo. Naučil se jednat s lidmi, být k nim laskavý a vyjadřovat jim svou vděčnost, a i oni ho pak měli rádi a pomáhali mu. Ale slova v jeho hlavě nedokázala přimět jeho jazyk k pohybu. Bylo to, jakoby se mezi nimi přerušilo spojení.

Pomyslel si, že má možná příliš těsně utažený obvaz přes čelisti a že mu to brání v řeči. Ale měl ruce upoutané v sádře a nemohl si s nimi dosáhnout na hlavu, aby obvaz upravil. Znovu se pokoušel na sestřičku promluvit. Nakonec se přestal snažit o řeč a zkusil vydat jakýkoli zvuk, zasténání nebo zaúpění, ale vůbec nic se neozvalo. Sestřička na něho soucitně pohlédla a odešla z pokoje. Začal se cítit podivně izolovaný. Strach zachvátil jeho mysl jako oheň.

Všiml si, že u postele má svou Bibli. Musel mu ji tam nechat Jonah. Pohled na ni mu připomněl, že Bůh Bible je na rozdíl od Alláha vždy ochoten naslouchat modlitbám, dvacet čtyři hodin denně. Není nutné vstávat ve tři hodiny ráno, aby na Něho udělal dojem svou zbožností. Možná by se přece jen měl ve jménu Ježíše modlit ke svému nebeskému Otci. Ale jak se má modlit? Má se modlit za ochranu před neštěstím nebo pohromou? Na to už bylo trochu pozdě. Má se modlit za uzdravení? Zamyslí se nad tím později. Jeho víra byla nyní stejně ubitá jako jeho potlučené tělo.

V následujících měsících začala těžká práce na Davidově léčbě. Neurochirurg z Všeobecné nemocnice v Makurdi vyšetřoval Davidovu řeč. Zjistil, že Davidovy obdivuhodné jazykové schopnosti zůstaly zachovány a že je schopen psát. Ale naprosto ztratil schopnost přimět svá ústa, aby jejich prostřednictvím řekl nebo zašeptal jediné slovo. Specialista prostudoval dostupnou lékařskou literaturu. Řekl Davidovi, že jeho případ je dobře zdokumentovaná porucha, ke které dochází následkem poranění hlavy. Říká se jí afázie (chorobná neschopnost mluvit). Existuje mnoho různých typů této poruchy. Davidův typ byl v literatuře jasně popsán.

Během následujících týdnů rehabilitace se David naučil používat svou pravou ruku. Vyjadřoval své myšlenky pomocí poznámkového bloku. Lékaři a personál nemocnice si ho oblíbili jako bystrého a citlivého pacienta. Snažili se ho všemožně povzbudit. Říkali mu, že jednoho dne se jeho schopnost mluvit může vrátit právě tak náhle, jako zmizela. Ale pro Davida byla taková naděje těžko přijatelná. Zdálo se mu, že to nedává smysl. Chtěl jasnou fyzickou diagnózu a skutečnou lékařskou pomoc. Jejich utěšování mu připadalo jen jako shovívavé lži a to ho uráželo a ponižovalo.

Účty, které měl nemocnici zaplatit, v té době dosáhly značné výše. Přesáhly veškeré rozumné meze. Ve Všeobecné nemocnici v Makurdi nebylo nic zadarmo. Léky proti bolesti a na úpravu srážlivosti krve stály kolem 250 nair denně, nepočítaje náklady na bydlení a stravu, a k tomu navíc náklady na lékařská vyšetření. Během několika týdnů David přijde o všechny peníze. Začne upadat do velkých dluhů.

V nemocnici požadovali, aby si pacienti platili za jídlo. Nemohl si dál dovolit si jídlo kupovat. Aby zpomalil narůstající záplavu dluhů, začal prosit o zbytky ostatní pacienty. Lidé ho měli velmi rádi a nechávali mu ze svého jídla. Díky této dobročinnosti mohl nějakou dobu přečkat.

Mezitím jeho spolužáci dokončili univerzitu. Začali se zabývat sháněním kariéry a zařizovali si nový život. První dny po Davidově nehodě ho Jonah a ostatní přátelé ze školy navštěvovali. Strávili u Davidovy postele několik hodin a potom ztratili trpělivost. Znali Davida jako člověka, se kterým se dá vtipně i zajímavě popovídat, a který je mistr pohotových odpovědí. Teď ale musel všechny svoje odpovědi psát na papír a zdálo se, že se nemůže vzpamatovat z toho, co se mu stalo. Z rozhovoru s ním se stala těžká práce. Jonah byl zklamaný a dokonce Davida obvinil, že určitě jen předstírá, že se z něho stal takový hlupák. „Proč se prostě nesebereš?“ řekl jednou na odchodu. Víckrát pak už za Davidem nepřišel.

David se rozhodl, že prodá své věci, aby mohl zaplatit za léky. Poslal jednoho člověka, aby posbíral jeho věci z domku, který měli s přáteli pronajatý. Když tam ten člověk přišel, našel jen prázdný pokoj. Vypadalo to, jako by jeho přátelé všechny jeho věci ukradli. Nebo snad jeho věci prodali, aby zaplatili Davidův dluh na nájemném? Ať už bylo důvodem cokoli, neobtěžovali se mu o tom říct. Se svými přáteli ze školy se už nikdy nesetkal.

Jejich jednání ho velmi zranilo. Celý jeho nový život, který si v Makurdi zařídil, život plný přátel, to všechno byl jen přelud. Možná, že doopravdy bylo jeho osudem být osamělý, a že se ve skutečnosti vlastně nic nezměnilo. Jeho starý život nezemřel. Všechny věci nebyly učiněny nové. Začal upadat do depresí.

Protože neměl kam jít, žádné nejbližší příbuzné, kteří by ho přijali, David zůstal v nemocnici. Týdny přešly v měsíce. Jednoho dne přijel do nemocnice televizní štáb a natočil o Davidovi dokument. Místní neurochirurg popsal divákům Davidovu poruchu. Dokument byl odvysílán v celostátní televizi a Davidovo jméno a tvář začaly být známé po celé Nigérii. Získaná publicita byla použita ke sbírce peněz pro nemocnici. Davida začali s láskyplným humorem titulovat „předseda“ správní rady nemocnice. Personál i pacienti se k němu chovali, jako kdyby celou nemocnici vlastnil.

Ale David si nedělal žádné iluze: nemocnice ve skutečnosti vlastnila jeho, i každý haléř, který po zbytek života vydělá. Kromě toho, podobné lichocení už jednou zažil od svých přátel na univerzitě. Věděl, že ti, kteří jsou mu dnes oddáni, ho zítra můžou zklamat.

Jednoho dne neurochirurg nařídil provést vyšetření Davidovy hlavy pomocí magnetické rezonance. Na základě výsledků navrhnul, že by mohli provést operaci, jež by odstranila poškozenou tkáň, která se nachází v zadní části jeho hlavy a která vyvolává tlak na mozek. Řekl, že tato náročná operace by možná mohla přinést pozitivní výsledky. Nic mu nesliboval, ale Davidovi stačil pouhý náznak toho, že by mohl znovu získat řeč. To bylo to, po čem tolik toužil. Byl kvůli tomu ochoten cokoli riskovat. Souhlasil s operací. Ale potom došlo v politické situaci v Nigérii k náhlému zvratu. Lékař i se svou rodinou uprchl ze země. Všechny plány na Davidovu operaci ztroskotaly.

To už bylo na Davida příliš. Rozhodl se své trápení ukončit. Využil toho, že má volný přístup k lékům, a ukradl ampuli s jedem. Připravil si pro sebe smrtící dávku. Jestliže mu Bůh určil osud v osamělosti, dluzích, nezdarech a slabomyslnosti, chtěl takovému osudu uniknout. Půjde a setká se s tímto Bohem tváří v tvář a řekne mu, aby takovou úlohu přenechal někomu jinému.

Sedl si a napsal dopis. Poděkoval personálu nemocnice za všechno jejich úsilí. Jasně napsal, že příčinou jeho smrti bude sebevražda. V dopise popsal důvody, proč se chce zabít. „Nemá cenu dál žít,“ napsal. „Vždycky budu sám. Nic nemá cenu.“

Vložil dopis do své Bible, kterou dal na noční stolek. Potom si lehl. Čekal s provedením svého plánu, až všichni usnou, a potom si chtěl vzít jed. Nikdo na nic nepřijde, dokud nebude příliš pozdě.

Při tomto rozhodnutí prožíval zvláštní pokoj. Neustálá muka, která ve své mysli zažíval ve dne i v noci, konečně utichla. Tak původce smrti, nepřítel jeho duše, spolupracuje s těmi, kdo se rozhodli mu napomáhat v jeho zlých záměrech.

Zatímco tak ležel, odhodlaný k sebevraždě, Někdo jiný s ním měl mnohem lepší a větší plány. Do místnosti vešla nádherná dívka s velkýma laskavýma očima. David si nejprve myslel, že se mu to jen zdá. Nebyla členem nemocničního personálu. Znal ve Všeobecné nemocnici každého a tuto krásnou dívku by si byl určitě pamatoval.

„Mohla bych s Vámi mluvit?“ zeptala se.

Měla něžný a hřejivý hlas. Tón jejího hlasu byl klidný a vzbuzující důvěru a zdálo se, jako by vycházel se samotné země pod jejíma nohama. „Je to snad anděl?“ podivil se. Upřeně se na ni díval.

„Já vím, že nemůžete mluvit,“ řekla. „Ale slyšela jsem, že velmi dobře píšete.“

Posadil se a kývl. Vzal zápisník a napsal: „Kdo jste?“

Přišla blíž a sehnula se, aby si přečetla, co napsal. Ucítil jemnou květinovou vůni jejího parfému. Napadla ho přitom myšlenka, že i kdyby neměl důvod žít kvůli sobě, mohl by dál žít kvůli někomu jinému.

„Jmenuji se Rita. Připravuji se na povolání sestřičky,“ řekla.

„Takže Vás ke mně poslali kvůli Vaší praxi?“ napsal.

„Ne, jen jsem na Vás byla zvědavá. Viděla jsem Vás v televizi a chtěla jsem se na Vás podívat. Mluvila jsem s personálem. Řekli mi, že máte deprese.“ Natáhla se a vzala do ruky Davidovu Bibli. „Jste křesťan?“

David přikývl.

„Věděla jsem to!“ vykřikla. „Já také.“ Měla nádherný široký úsměv. Otevřela jeho Bibli a zahlédla dopis, který právě napsal. „Můžu si to přečíst?“

David se zarazil. Nebyl si jistý, zda by ji měl nechat číst svůj dopis na rozloučenou, ale v hloubi duše si to zároveň přál. Kývl na souhlas a potom viděl, jak se při čtení dopisu zhrozila.

Zamračila se a podívala se na něj. „To nikdy, nikdy nesmíte udělat!“ řekla. „Chci, abyste mi slíbil, že takovou hroznou věc nikdy neuděláte.“

David uhnul pohledem. To jí nemohl slíbit. Nemohl to slíbit ani sám sobě. Zavrtěl hlavou.

Dotklo se jí to a začala mluvit ostře. „Opravdu věříš v Boha, Davide?“

Kývl.

„Dal Ti Bůh život?“

David pomyslel na Alláha i na křesťanského Boha. V obou případech zněla odpověď ano. Znovu kývl.

„Bůh Ti neodpustí, jestliže jeho vzácný dar vlastní rukou zničíš.“ Chodila tam a zpátky po pokoji a provrtávala ho upřeným pohledem. „Není to Tvůj život, abys ho zničil. Patří Bohu. Pokud spácháš sebevraždu, půjdeš do pekla. A já nechci, abys šel do pekla.“

Davida napadlo, jestli peklo může být tak osamělé, jako je jeho život. Vzal papír a napsal: „Nemám rodinu. Přátelé mne zradili. Přišel jsem o všechen majetek. Moje vzdělání je k ničemu. Nedokážu zaplatit svoje dluhy. Jsem sám a ani Boha to nezajímá.“

Když to Rita četla, slyšela v duchu hlas: „Jestli chceš, aby ten slib složil, potom mu na oplátku musíš slíbit, že se staneš jeho přítelem.“

Rita promluvila vědomě pomalu: „Bůh se o Tebe velice zajímá, Davide. Byl to On, kdo mne dnes za Tebou poslal. Když mi slíbíš, že si nikdy nevezmeš život, já Ti také něco slíbím. To je fér nabídka.“

David nemohl uvěřit tomu, co mu nabízela. Nikdy nezažil, že by někdo přišel s tak osobní nabídkou vůči úplně cizímu člověku. Vzal papír a napsal: „Jak mi můžeš slíbit něco takového? Vždyť mne vůbec neznáš.“

„Ty mne také neznáš. Když mi slíbíš, že si nevezmeš život,“ řekla, „pak já Ti slíbím, že budu stát při Tobě, ať se stane cokoli. Budu Tvým přítelem.“

„Něco takového nemůže slíbit nikdo,“ napsal.

„To neslibuji jen Tobě, Davide. Je to slib, který ve svém srdci skládám Bohu. On mi pomůže, abych ho dodržela. Ale nebudu nic slibovat člověku, který plánuje, že se zabije. Rozumíš mi?“

V jejích slovech David slyšel to, co si tolik přál slyšet – slib věrnosti a oddanosti za všech okolností. Nemohl však uvěřit tomu, že by taková krásná dívka mohla podobný slib dodržet. Rita byla ve věku na vdávání a mnoho mužů by si jistě přálo se s ní oženit. Až se vdá, její manžel určitě nebude chtít tolerovat její slib, že bude věrnou přítelkyní nějakého jiného muže.

„Slib mi to,“ řekla.

Neměl co ztratit. Mohlo se doopravdy stát, že tuto dívku k němu poslal Bůh, aby mu pomohl z jeho tichého vězení? Překonal sám sebe a rozhodl se slib složit. Vzal papír a napsal: „Slibuji Ti, Rito, že si nevezmu život.“

„Podepiš to,“ řekla.

Podepsal se.

„Napiš tam datum,“ řekla.

Připsal datum.

Vzala si z jeho ruky papír s jeho slibem. Znovu si ho dobře přečetla. Papír opatrně složila a dala si ho do kabelky. Potom vzala z otevřené Bible jeho dopis na rozloučenou.

Roztrhala jeho dopis na kousky a řekla: „Slibuji Bohu, i Tobě, Davide, že ode dneška budu Tvým věrným přítelem.“

Následující den přišla Rita do nemocnice s připraveným jídlem. Přišla i další den a potom znovu. Vyřizovala jeho záležitosti. Prala mu prádlo. Vedli spolu dlouhé hodiny rozhovorů, kdy Rita mluvila a David psal své odpovědi na papír. Velmi oceňovala jeho vyjadřovací schopnosti a přinesla si kroužkový pořadač, do kterého ukládala Davidovy zápisky.

Pacienti a personál v nemocnici si začali z Davida dělat legraci: „Tady Ti přichází manželka,“ říkali, kdykoli se Rita objevila. Davida to těšilo. Takovou manželku by si vůbec nezasloužil.

Jeho dluhy dál rostly. David se rozhodl podat žalobu na ženu, která ho srazila autem. Rita mu pomáhala se soudním procesem, který se táhl celé měsíce. Soucitná porota mu nakonec přiřkla jako náhradu škody 1 000 000 nair. Byl šťastný, protože mu konečně svitla naděje, že bude moci zaplatit za účty z nemocnice i za léky, které si bude muset i nadále kupovat. Měsíce však ubíhaly a ukázalo se, že žena, která mu ublížila, se snaží všemi způsoby placení vyhnout. Podávala různá odvolání a soudní rozsudek v nich zpochybňovala, takže splácení se víc a víc oddalovalo. Davidův emocionální stav kolísal nahoru a dolů podle toho, jak se vyvíjelo soudní jednání.

Rita byla mezitím přijata na zdravotnickou školu ve městě Enugu, které bylo stovky mil vzdálené. Slíbila Davidovi, že ho neopustí a že se po studiích vrátí do Makurdi. Našla jednu místní organizaci, která pečovala o vdovy a sirotky. Souhlasili, že v rámci své služby si po dobu její nepřítomnosti vezmou Davida na starost. Rita studovala v Enugu a přitom pokračovala v rozhovorech s Davidem pomocí dopisů. Měsíc za měsícem její studium ubíhalo a přitom denně Davidovi psala.

Nakonec školu dokončila. Její rodina z toho měla velkou radost. Chtěli, aby si Rita našla práci v Lagosu, nebo některém jiném atraktivním městě v Nigérii. Říkali jí, že určitě najde dobré místo kdekoli, kam bude chtít jít. Protože mluvila anglicky, mohla by získat práci i v Americe. Ale ona odmítla uvažovat o hledání práce někde jinde než v Makurdi. „Slíbila jsem, že budu Davidovým přítelem,“ řekla. „Chci to dodržet.“

Její rodina s tím nesouhlasila. Začali Davida před ní shazovat. Říkali jí, že svůj slib vůči němu už dávno splnila. A přátelství s ním přece může udržovat i na dálku prostřednictvím dopisů. Rita poslouchala, co jí říkají, ale cítila, že Davida nesmí opustit. Slib, který dala Bohu a Davidovi, jí nedovoloval myslet jen sama na sebe a zařídit si život po svém. Nastoupila tedy do práce ve Všeobecné nemocnici v Makurdi, kde David bydlel.

Uvědomila si však, že pobyt v nemocnici Davidovi škodí. Radila mu, aby si našel vlastní bydlení. David se odstěhovat nechtěl a namítal, že nemá kam jít. Ale ona ho nepřestávala přesvědčovat, takže nakonec přišel na způsob, jak bydlení získat. Našel si práci v lékárně, která mu dříve dodávala léky na dluh. Majitel měl jednopokojovou chatku, ve které ho nechal zadarmo bydlet. Díky tomu si mohl začít vydělávat a splácet alespoň některé ze svých dluhů.

Rita za ním dál chodila, přinášela mu jídlo a povzbuzovala jeho víru v Boha. Ritu začal navštěvovat jeden příjemný muž, který byl zároveň i křesťanem. Její rodiče to těšilo a uvažovali o něm jako o budoucím manželovi pro svou dceru. Když to Rita zjistila, tuto známost ukončila. Řekla tomu muži, že pokud chce dostát svému slibu pečovat o Davida, nemůže se vdát.

David se o tom dozvěděl a velmi ho to dojalo. Neměl co jí nabídnout, ale jednoho dne jí napsal: „Rito, vezmeš si mne za muže?“

Rita váhala. „Bůh nám ukáže, jestli se máme vzít,“ řekla. „Především je tady problém, že moji rodiče by s tím nesouhlasili. Jsou to zbožní rodiče. Jsou to rodiče, které mi Bůh dal, a já věřím, že musím získat jejich souhlas a požehnání.“ Hluboce se zamyslela. „Davide, myslím, že kdybys byl zase schopen mluvit, všechno by se změnilo. Věřím, že jednou zase začneš mluvit.“

David zesmutněl. Chtěl věřit, že by jednou zase mohl mluvit, ale nedokázal to. I v nejsvětlejších okamžicích byla jeho víra v Boha křehká. V poslední době to bylo ještě horší, byl se svou vírou na dně. V myšlenkách se stále potácel sem a tam mezi představou Boha lásky a Boha osudu. Velmi často zapomínal být vděčný za to, co mu Bůh dal, ale naproti tomu téměř vždy mluvil o svém neštěstí a o svém prokletí. Stal se z něho člověk, kterého bylo těžké milovat.

Prožíval nejtěžší roky svého utrpení. Kvůli nemoci byl jeho život v mnoha věcech omezený. Kromě své práce v lékárně vydával mnoho energie na nekonečné úsilí vymoci 1 000 000 nair od ženy, která jeho neštěstí způsobila. Žena už nakonec vyčerpala všechny možnosti, jak pomocí soudních odvolání oddalovat splácení. Náhrada škody byla závěrečným rozsudkem potvrzena. Už zbývalo, jen aby David dostal peníze. Stále však nedostával nic.

Musel požádat soud o přístup k její výplatě. V době, kdy jí měli začít strhávat peníze, byla však žena ze zaměstnání propuštěna. Tajně si našla jinou práci. Když to David zjistil, znovu požádal o pomoc soud, ale ona tento postup stejným způsobem zopakovala. Od doby, kdy ho srazila autem, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Stále se bránila a unikala před zodpovědností. David byl stále porážen. Jak to mohl Bůh dovolit? Jak mu mohl nabídnout vidinu 1 000 000 nair – tak blízko, téměř na dosah ruky, a přitom stále k nedosažení? Ta žena se k němu chovala bezohledně. Pokud by i David začal postupovat tvrdě a požádal policii, aby ji poslali do vězení, přišel by tím o veškerou naději na to, že dostane peníze. Z neustálého vymáhání spravedlnosti už byl unavený. Snažil se domoci se práva, ale kvůli jeho handicapu to bylo velmi těžké. Protože nemohl mluvit, našlo se jen málo lidí, kteří s ním měli trpělivost. Jako vrchol hanby mu nakonec vláda udělila povolení, že může pro svou obživu žebrat. Bylo to pro něho důkazem, že považují jeho případ za ztracený.

Rita ho navštěvovala stejně jako dřív, starala se, jak se mu daří, někdy mu přinášela jídlo a vyřizovala jeho záležitosti. Stále ho povzbuzovala v jeho duchovním životě. Často se s ním modlila a brala ho s sebou do církve a na různé křesťanské akce, které se v Makurdi konaly. Šla s ním i ke křesťanským poradcům. Ale on nepřestával zápasit s vírou a se svými pocity. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Uběhlo osm dlouhých let. V té době už každý, kdo Davida znal, věděl, že jeho afázie je vážná porucha. David si uvědomoval, že Ritu mu skutečně poslal Bůh, a že si ji ani trochu nezaslouží. Příklad její pevné víry v kontrastu s jeho neustálými pochybnostmi byl někdy pro něho těžko snesitelný. Čas, kdy nebyli spolu, znamenal pro něho úlevu.

Když náš tým přijel do jejich města, nic jsem o Davidovi a Ritě nevěděl. V únoru 2003 pořádala naše organizace Kristus pro všechny národy kampaň v Makurdi. Pronajali jsme si velký pozemek, na který jsme nainstalovali naše osvětlení a zvukovou aparaturu. Čekali jsme, že uvidíme zástupy 200 000 lidí.

Když se Rita o kampani dozvěděla, přišla za Davidem a přesvědčovala ho, aby na ni šel. Řekla mu, že ve svém křesťanském životě ještě nikdy nezažila zázrak, ale že slyšela, že na našich shromážděních se zázraky dějí. Naše plakáty slibovaly, že se jako vždy budu modlit za nemocné. Rita s Davidem na shromáždění nešla. Z nějakého důvodu cítila, že je to něco, co musí udělat sám. Tajně i ona téměř propadala beznaději kvůli tomu, jak se jeho stav nezlepšoval.

David už v té době ztratil naději. Byl si vědom toho, že mu docházejí síly, aby svůj slib Ritě dodržel. Znovu se trápil myšlenkami na sebevraždu. Něco se musí změnit. Už to nedokázal dál snášet. Ještě naposledy bude hledat uzdravení u Boha. Tentokrát nebude spoléhat na doktory nebo na lékařskou vědu. Nebude doufat v pomoc od soudu nebo vlády. Bude se postit a modlit a prosit Boha, aby ho na Bonnkeho shromáždění uzdravil. Jestliže se nic nezmění, potom už najde způsob, jak Ritu jejího slibu zbavit.

Na naše první shromáždění v Makurdi přišlo 180 000 lidí. U podia se shromáždily tisíce nemocných. David stál na kraji a říkal si, že nemá žádnou šanci, aby se za něho Reinhard Bonnke modlil. Na konci shromáždění jsem se všeobecně pomodlil za všechny nemocné. David se potom otočil a šel domů.

Přijmu tedy svůj osud, myslel si. Bůh se o mne nestará a nemá zájem mne uzdravit, a já stejně nikdy nebudu dost dobrý na to, abych si to zasloužil. Bonnke má víru v uzdravení, ale já ne. Bůh mi nepomohl dostat se dost blízko k Bonnkemu, aby na mne mohl vložit ruce. David došel domů a sedl si potmě na postel. Na displeji hodin na nočním stolku svítil čas 11 hodin v noci.

Ucítil, jak mu z nosu začíná téct tenký pramínek teplé krve. Vstal a našel ručník, aby krvácení zastavil. Ale krvácení nepřestávalo. Pokračovalo celou hodinu a potom ještě další. Už mu došly ručníky i všechny tampony, kterými se snažil krvácení zastavit. Když už krvácel třetí hodinu, uvědomil si, že umírá. Je možné, že léky na ředění krve, které užíval, začaly najednou účinkovat mnohem více, než měly.

Cítil, že má ještě poslední šanci někomu něco sdělit. Neměl telefon, protože žádný nepotřeboval. V rohu jeho pokoje byl nejnovější pořadač, který Rita připravila pro jeho zápisky. Našel papír a tužku a začal psát svou poslední vůli a závěť, v níž všechny své věci odkázal Ritě. Vyjádřil svou lásku k ní a hlubokou vděčnost za její přátelství.

Napsal, že Rita teď bude zbavena svého závazku být jeho přítelkyní a že si bude moci najít zbožného muže, který by se stal jejím manželem. O tak věrnou křesťanku jako je ona se Bůh určitě dobře postará. Napsal, že i on bude nyní osvobozen a že je připraven na to, aby jeho trápení skončilo. Napsal poslední sbohem a na papír mu přitom kapaly jeho slzy i jeho krev. Dopis podepsal a připojil datum 3. února 2003.

Nechal dveře svého pokoje otevřené, aby ráno našli jeho tělo. Potom si ten mladý muž, který tolik bojoval o to, aby zvítězil nad svou osamělostí, lehl na zem a čekal, až zemře.

Uběhla další hodina. Krvácení pokračovalo s nezměněnou silou. Bylo to zvláštní, ale David se cítil dobře. Jak to, že nebyl slabý, když ztratil tolik krve? Vstal a podíval se na hodinky. Byly čtyři hodiny ráno. Z nosu mu stále nepřestávala téci krev.

Vzal ze stolu svůj zápisník a vyšel ven. Město bylo ponořeno do tmy. Nad ním bylo nebe plné hvězd. Hvězdy shlížely dolů na zem s chladným nezájmem. Kdyby se David nikdy nenarodil, hvězdy by svítily dál. Kdyby zemřel, nezajímalo by je to. Zdálo se mu, že jsou úplně stejné, jako Bůh, který je stvořil.

Šel dál. Při chůzi začal plakat a tiše se mu třásla ramena. Nikdy se necítil více osamělý. Nikdy nepotřeboval svůj hlas víc než teď. Křičel by vzhůru ke hvězdám: „Proč jsi mne zavrhnul? Proč?!“ Přišel k lavičce v parku a usedl na ni, zatímco na východě začínalo svítat. Stále ještě plakal a z nosu mu nepřestávala téct krev.

Asi v 5 hodin ráno ho cestou do práce našel nějaký muž. Vylekaně na něj promluvil: „Co se Vám stalo, pane?“

David si uvědomil, že má zakrvácenou košili. Měl špinavý obličej. Ten muž nejspíš zavolá policii. Ukázal na svá ústa a zavrtěl hlavou, aby ukázal, že nemůže mluvit. Potom rychle napsal do svého zápisníku: „Jenom mi teče krev z nosu. Jsem v pořádku.“

„Proč tedy pláčete?“

David se rozhodl říci neznámému pravdu. Napsal: „Myslím, že mne Bůh opustil. Proč mne Bůh zavrhnul? Nemá o mne zájem?“

„Jak víte, že Vás Bůh opustil?“ zeptal se neznámý.

Náhle to Davidovi došlo. Seděl na té lavičce v parku, protože ho Bůh zachránil, ne protože ho opustil. Už šest hodin bez přestávky krvácel, a přitom mu stále zůstalo dost síly. Touto dobou by už měl být v bezvědomí nebo dokonce mrtvý, ale místo toho byl stále ještě schopen stát a chodit. Měl dost energie. Mohl téměř slyšet Ritu, jak mu říká: „Bůh Tě miluje, Davide. Nikdy se Tě nevzdá a nikdy Tě neopustí.“ Tato slova měla z jejích úst velkou váhu, protože ona sama byla jejich ztělesněním víc než kdokoli jiný. Před Boží péčí nebylo kam se ukrýt.

Sklonil se a napsal: „Ne, mýlím se. Bůh mne neopustil. Byl ke mně dobrý. Věřím, že pro mne udělá ještě něco většího. Musím Mu jen víc věřit.“

Šel domů a zjistil, že krvácení přestalo. Umyl se a šel do práce. Toužil říci Ritě o tom, co prožil. Byla jeho nejlepší přítelkyní. Ale nakonec si to rozmyslel. Už toho s ním zažila dost. Dokončí tuto věc bez ní.

Požádal svého šéfa, aby zavolal jeho bratranci Johnovi, který byl křesťan. Před několika lety se přestěhoval do Makurdi a znal Davidovu situaci. John souhlasil, že přijede do lékárny. David ho poprosil, aby s ním šel ten večer na shromáždění. Vysvětlil Johnovi, že tam je tolik lidí, že bude potřebovat jeho pomoc, aby se dostal dopředu. Byl odhodlaný dostat se až k Bonnkemu. Požádá ho, aby na něj vložil ruce a modlil se za zázrak uzdravení. John souhlasil, že mu v tom pomůže.

David potom napsal na papír svoji prosbu o modlitbu, kterou chtěl dát přečíst Bonnkemu. Aby doložil pravdivost svého příběhu, vzal s sebou i lékařskou dokumentaci a povolení vlády k žebrotě, které kvůli svému zdravotnímu stavu dostal. Až si Bonnke to všechno přečte, určitě bude mít s Davidem soucit a bude prosit Boha, aby pro něj něco udělal.

V 7 hodin ráno přišli na místo, kde se mělo konat shromáždění. David s sebou nesl svou Bibli a zápisník. Už od rána tam čekalo mnoho lidí. David a John se společně protlačili k podiu. Nebylo to vůbec jednoduché. Ale když jsem ten večer začal kázat, byli až u schodů vedoucích k podiu. U schodů stál člen našeho týmu Jason Betler.

David ho zatahal za rukáv, aby na sebe upoutal jeho pozornost. Napsal něco na papír a podal mu ho, aby si to mohl přečíst. „Od doby, kdy se mi před osmi lety stala nehoda, nedokážu mluvit. Chci si domluvit osobní schůzku a Reinhardem Bonnkem. Chci, aby se za mne modlil, abych mohl zase mluvit.“

Jason viděl, že je David zoufalý. V srdci s ním cítil. Řekl mu však: „Je mi líto, ale je tu příliš mnoho lidí, kteří by se s Reinhardem chtěli setkat. Nemůžu Vám domluvit osobní schůzku. Ale když tu zůstanete, Reinhard se na konci shromáždění bude modlit za nemocné.“

To David nechtěl. Znovu napsal, že chce, aby se za něj modlil Bonnke osobně. Bylo to pro něho, jako by bojoval proti osudu. Zdálo se mu, že všichni ti lidé shromáždění v zástupu přijímají odevzdaně svůj osud. Až přijde čas ke společné modlitbě, Reinhard se bude všeobecně modlit za celé shromáždění a Bůh uzdraví jen ty, které si k tomu sám vyvolí. David chtěl dostat lepší šanci. Chtěl tlouct na nebeské brány a prosit, dokonce i vymáhat od Boha uzdravení. To se stane, když se za něho bude osobně modlit Reinhard, muž víry. David věřil, že tímto způsobem prolomí moc osudu. Dál se snažil přesvědčit Jasona, aby mu s Reinhardem dojednal schůzku, ale Jason to nepřestával odmítat.

Na Davida dolehl pocit zavržení, který zakoušel po celý svůj život. Z pocitu osamělosti ho až zabolelo srdce. Když Jason odmítl vyslyšet jeho prosbu, cítil David, že mu Bůh odepřel přístup ke své uzdravující moci. Davida však náhle napadlo, že tento večer se v jeho myšlení musí něco změnit. Poddávat se sebelítosti mu přinášelo jenom víc utrpení. Už toho bylo dost. Je čas začít jinak. Půjde proti svým pocitům a udělá krok víry. Uvěří, že Bohu na něm doopravdy záleží, i když se cítí odmítnutý.

Vrátili se s Johnem asi o 30 metrů zpátky mezi lidi, kam na ně Jason pořád ještě dohlédl. Jason si pamatuje, že David měl na sobě jasně červenou košili, takže nebylo těžké ho sledovat.

Po modlitbě za spasení jsem se jako vždy obrátil k nemocným. Požádal jsem je, aby položili ruku na tu část svého těla, která potřebuje uzdravení. Potom jsem se začal modlit.

Jason popisuje, že viděl Davida, jak si dává ruku zezadu na hlavu a jak okamžitě padá k zemi, jako kdyby ho někdo porazil.

David prožíval to, co Jason viděl, úplně jinak. Vyprávěl, že si položil ruku na hlavu a ucítil teplé a silné světlo, které na něho zářilo odněkud shůry. Myslel si, že je to některé z našich osvětlovacích zařízení. Něco mu říkalo, aby se na to světlo podíval. Když vzhlédl vzhůru, zamířil k němu dolů paprsek světla a celého ho obklopil. Světlo bylo nesmírně silné a úplně ho pohltilo. Vyhlédl ven ze světelného pole na svého bratrance Johna. John podle všeho žádné světlo neviděl, protože se dál díval na podium, jako by se nic nedělo. David se chtěl natáhnout a chytit Johna za rukáv, aby ho na světlo upozornil, ale nemohl dosáhnout za okraj světelného pole. Vzal svůj zápisník, aby Johnovi napsal, ale měl tak slabé ruce, že nedokázal napsat ani písmeno. Cítil se podivně vytržený z reality.

Podíval se na ostatní lidi kolem něho. Zdálo se, že nikdo jiný si toho světla nevšiml. Tuto zkušenost prožíval jenom on sám, a přece se přitom necítil osamělý. Byl tu jen on a Bůh, a David byl dojatý a uchvácený Jeho láskou. Z paprsku světla se k němu natáhla ruka a dotkla se zezadu jeho hlavy. Něco odtamtud odstranila. David se okamžitě cítil zbaven velké přítěže.

Světlo začalo pohasínat a on zjistil, že leží na zemi. Jak se tam dostal? Byl zmatený a přemýšlel, jestli se mu o tom světle jen zdálo, nebo jestli to opravdu zažil. Stále ještě se cítil jako ve snu. Když se trochu vzpamatoval, řekl si, že možná zkolaboval vzhledem ke své ztrátě krve, nebo z nedostatku spánku, nebo dokonce i kvůli tomu, jak se předchozí dny postil – nebo kvůli všem těmto věcem dohromady.

John mu rychle pomohl vstát. „Co se ti stalo?“ zeptal se.

David neodpověděl. Ani nepomyslel na to, že by mohl použít svůj zápisník. John dál něco říkal, ale David se na jeho slova nedokázal soustředit. Měl stále plnou hlavu své zkušenosti se světlem a myslel na to, že ta ruka něco z jeho hlavy vyjmula.

Jason Betler říká, že v té chvíli viděl, jak si David znovu pokládá ruku zezadu na hlavu a znovu padá k zemi jako podťatý. Bylo to stejné jako předtím.

To, co Jason popisuje, David opět prožíval úplně jinak. Vypráví, že se znovu objevilo to světlo. Tentokrát bylo ještě silnější. Opět se podíval na svého bratrance Johna, ale John ani tentokrát světlo neviděl. Vrátila se ruka a dotkla se zadní části jeho hlavy. Znovu tam něco odstranila a David se cílil jakoby lehčí. Tentokrát měl však ještě další zvláštní dojem. Věděl, že od Boha zároveň i něco dostal. Světlo zmizelo a on zjistil, že leží na zemi.

John mu pomohl vstát. Byl zaražený a také se trochu zlobil. Všude kolem nich se tlačili lidé. Mnoho z nich se horlivě modlilo se zdviženýma rukama. „Kdo tě porazil, Davide?“ zeptal se. „Kdo to byl?“

David se podíval na Johna a poprvé po osmi letech se stalo, že slovo v jeho hlavě dokázalo přimět jeho ústa k odezvě. „Ježíš,“ promluvil chraptivým hlasem.

Johnovi poklesla čelist. Upřeně hleděl na Davida. „Tys něco říkal?“

„Ježíš,“ opakoval David. Cítil se, jako kdyby i z něho sálalo světlo. Chtěl opakovat jen jedno: drahé jméno Božího Syna. „Ježíš.“

John zalapal po dechu. „Davide, já jsem Tě slyšel promluvit.“

„Ježíš, Ježíš, Ježíš,“ opakoval David. Chodil sem a tam a říkal to stále dokola. Mohl jen chraptivě šeptat, ale byl to skutečně zázrak. Zastavil se, podíval se znovu na bratrance a objal ho kolem ramen.

„Děkuju ti, Johne,“ řekl.

John ho medvědí silou objal. „Bůh uzdravil mého bratrance!“ křičel na lidi kolem. „Bůh ho uzdravil! Poprvé po osmi letech může mluvit!“

Z podia jsem požádal ty, kdo přijali uzdravení, aby přišli na jeviště. Chtěl jsem se sdílet se všemi lidmi o tom, co Bůh ten večer udělal. John spěchal s Davidem zpátky k místu, kde stál Jason Betler. Řekl mu, že David osm let nemohl mluvit, od té doby, kdy se mu stala nehoda. Teď byl uzdraven.

„Ježíš,“ opakoval David a slzy mu tekly z očí. „Ježíš.“

Jason ho spolu s Johnem vzal po schodech nahoru ke mně na jeviště. John znovu vysvětlil pozadí Davidova příběhu.

Promluvil jsem do mikrofonu. „Tento muž jménem David Attah nemohl osm let mluvit,“ řekl jsem. Mezi posluchači nastal rozruch. Nevěděl jsem, že Davidův příběh mnoho lidí v Makurdi zná. Někteří z nich poznávali jeho tvář. Dal jsem mu mikrofon k ústům. „Poslechneme si Davida, jak dokáže udělat něco, co osm let dělat nemohl,“ řekl jsem. „Počítej se mnou, Davide. Řekni ,Jedna’.”

„Jedna,” promluvil David chraptivým hlasem.

„Dvě.”

„Dvě,” opakoval.

„Tři.”

„Tři.”

„Čtyři.”

„Čtyři.”

Náhle David klesl na kolena a začal plakat vděčností. Byl úplně přemožen dojetím a nevěděl, jak má Bohu poděkovat za to, že ho tak úžasně uzdravil.

O několik měsíců později jsme se znovu vrátili do Nigérie, do oblasti ležící u moře, kde jsme v jednom městě pořádali naši kampaň. David nás přijel navštívit. Zářivě se usmíval od ucha k uchu a plynně mluvil zvučným hlasem. Pozval jsem ho na podium, aby vyprávěl svůj příběh. S radostí to udělal.

Později nám řekl, že se mu síla hlasu vracela postupně. Když se jeho hlas unavil, musel znovu šeptat.

O několik měsíců později jsme opět pořádali kampaň v jiném městě v Nigérii. David znovu přijel a tentokrát nebylo možné proud jeho řeči zastavit. Ve tváři měl nové světlo. Představil nám nádhernou dívku jménem Rita, o které řekl, že je jeho snoubenkou. Když jsme ji viděli, úplně jsme jeho radost chápali.

Požádal jsem lidi z mého týmu, aby si s nimi sedli a zaznamenali celý jejich příběh. Dozvěděl jsem se, že Rita vzala Davida po jeho uzdravení na návštěvu ke svým rodičům. Její maminka se s nimi setkala u dveří. Davida dobře znala a nebyla moc ráda, že ho vidí.

„Dobrý den, matko,“ řekl jí David a usmál se na ni.

Oči Ritiny maminky se rozšířily údivem. Rukama si zakryla ústa. „Davide? Ty jsi něco říkal?”

„Ježíš mne uzdravil,“ řekl. „Bůh je tak dobrý!“

Rita se zeptala maminky, jestli může pozvat Davida dovnitř. Její matka kývla. Za svým kamenným výrazem přitom skrývala nejrůznější pocity: hněv, zklamání, odpor, zmatek. Zároveň se ale cítila provinile za to, že o Davidovi tak nepěkně smýšlí – o někom, koho Bůh očividně tolik miluje.

Rita však věděla, co má udělat.

Vedla Davida za ruku k nim domů, do svého pokoje. Tam měla na polici šanony, ve kterých bylo uloženo osm let jejich rozhovorů. Až do té doby to byly její poklady. Začala mu je nakládat do náručí. Další dala i své matce. Když byla police prázdná, vedla je k zadním dveřím a na dvorek. Byl tam sud na spalování odpadků. Vzala zápisníky a jeden po druhém je házela do sudu. Potom je polila benzínem a škrtla sirkou.

Když knihy chytly plamenem, vytryskly jí z očí slzy, které se draly z hloubi její duše. Objala Davida. „Chci tě slyšet mluvit, Davide,“ řekla Rita.

„Ano, už mluvím,“ řekl.

„Nikdy s tím nepřestaň. Nikdy se mnou nepřestaň mluvit, Davide. Slib mi to.“

„Slibuji,“ řekl.

Dnes pan a paní Attahovi studují na biblické škole a připravují se na to, že budou celý život sloužit Pánu. Davidovo uzdravení je známé v lékařských kruzích po celé Nigérii a také ve většině církví v té části Afriky. David a Rita společně cestují a vždy využijí každou příležitost vyprávět o tom, co pro ně Bůh udělal.

O čem je tento příběh? Je to příběh o Davidově uzdravení a o Ritině slibu, a ještě o něčem víc. Je to příběh o Boží lásce. Boží láska umožňuje každému z nás, abychom svědčili o Jeho zachraňující milosti i o Jeho moci uzdravovat. Všechna sláva patří Bohu.

Velmi se mne dotklo to, jak Rita řekla, že až do doby Davidova uzdravení nikdy neviděla žádný zázrak. Dovolím si s tím nesouhlasit. Po osm let byla Rita lidským zrcadlem Boží lásky. To byl přece také zázrak.

V knize Genesis je ustanoven zákon setby a žně. Tento příběh nám připomíná, že mezi setbou a žní může někdy uběhnout dlouhý, velmi dlouhý čas. Když semínko padne do země a zemře, nepřestáváme dál věřit, přestože naše víra někdy kolísá – přesto však důvěřujeme Bohu, že zaseté semínko Jeho slova neselže a přinese bohatou úrodu.